Brigáda

Nedávno jsem si vyzkoušela, co to je pojem: pracovat jako pokojská. Pár měsíců nazpět jsem dostala nápad, se společensky a pracovně začlenit při mateřské.
Napsala jsem e-mail řediteli jednoho hotelu a slovo dalo slovo. Doma začal probíhat nezřízený chaos, z manžela se o jeho volnu stala chůva k pohledání, akorát, že teda není židovka a já se vrhla na leštění nerezu v koupelnách. Jsem už od mala magor do úklidu a vždycky jsem si představovala, jaký to bude, až si navleču jako Jenifer Lopez tu krásnou uniformu a budu bohatým paninkám nosit obleky od Prada do čistírny, kupovat jim silonky na ty jejich kozí nohy a dělat jim poradce při výběru briliantů.

Tududu tuuuuuuuuuuuuuuu.
Tak tady je realita.

Vstávačka v 5:50, což není rozdíl ani oproti tomu, co vstávám normálně. Každý ráno vyplivnu plíce před autobus, který pravidelně dobíhám, protože ráno má člověk vždycky nejvíc času, že jo. Autobus zastaví před půlkilometrovým kopcem a já šmajdám ve svých zbrusu nových Gerlaších nahoru.Pod kopcem na mě čeká moje padesátiletá kolegyně v elegantních botech na klínku a vesele si krájí kopec v šik propasované bundě. Stíhám ji jen tak tak, mám na sobě péřovku do -25, silonky, šponky, sněhule pro kosmonauty z expedice Apollo 13, ruskou ušanku a přemáhám začínající zápal plic.Opocená jako vrata od chlíva vylezu kopec a mlasknu sebou rovnou pod schodama na zledovatělém kusu silnice.Ještě, že mám dobrou podrážku, která mě chrání i na ledu. Opráším si bok, narovnám kyčel a opatrně, po vzoru báby, co je čerstvě po operaci krčku vylezu schody. Kolegyně malými japonskými krůčky přecupitá inklinovanou oblast a s nonšalancí bečvanské gejši otevře dveře.

Dolezu nahoru, žádné kafíčko, svačinka, jak je ve většině prací zvykem.Svlíknu bundu a šponky, vyzuju gerlachy, navlíknu blůzu, kterou by nechtěl ani Zděněk do kuchyně a jedu vytírat schody. Vysypu koše, narovnám sedačky a posbírám flašky od včerejšího mejdanu na chodbě. Nejlepší na fotobuňce je to, když vypne přesně v momentu, kdy potřebujete sestoupit s plným kýblem o schod níž, mop vám sjíždí z držáku a cuchá vám noblesní fotografie vystavené na chodbě.Uklidíte spoušť po sobě, jen co přestanete mávat a lítat po vytřených schodech, aby madam fotobuňka vzala na milost posouvající se objekt.Cestou smetete nejeden květináč a očima prosíte paní F, aby svítila alespoň do té chvíle, než dokončíte misi.Vytřu schody, pochválím se, jak jsem to pěkně zvládla bez rozbité držky a s kručícím žaludkem jedu leštit retichy. Řeknu vám dobře, že snídaně ještě nebyla. Počet posraných hajzlů, košů plných vložek a namotaných mokrých hajzlpapírů na štětce nevyváží ani dobře udělanej losos z Fish foodu. Z hajzlu odchází spokojenej kuchař s novinama v podpaží a vážným výrazem tváře naznačuje, že by tam teď ještě nechodil. Polknu, vyjdu se do sportovního salonku, sršícím dobře uleželým potem z včerejšího klání, nadýchat čerstvýho vzduchu.S kolegyní tři patra překonáváme dávivej reflux, počet prázdných flašek od šampaňských se kupí a jako bonus nás každý ráno čekají rozšmatlaný křupky a brambůrky v kobercích u dětskýho koutku. Soustředěně uklidíte spoušť a drhnete retich ve třetím patře. Paní F zhasla, protože na chodbě žádnej pohyb a jak si to tak drhnete štětkou ty dobroty, začně řvát bafometova skříňka / čti dětský automat/ Jungle bungle nebo co „: Manký, Manký, Kam ónnnnn, plej, plej !!!! Opíráte se rukavicí o retich s infarktem a modlíte se, aby jste si dali alespoň to kafe. dokončíte tři patra, dáte kafe a snídani a jde se makat. Pokoje jsou to krásný.Hotel je krásnej, vedení dbá na maximální pořádek a seznam věcí k úklidu je fakt velkej. Každej týden se tu chodí s rukavicí a kontroluje prach na dveřích a dírách, o kterých ani nevíte, že jsou, protože tam nedosáhnete.

Troufám si říct, že v každým hotelu se zákazníci rozdělují do několika skupin. Slušní, normál a prasata.Prasata ve skutečnosti na veřejnosti nikdy nevypadají jako prasata. Naopak, dobře situovaní, dobře oblečení, dobře naladění.Pak jim vlezete do pokoje dělat běžný ranní úklid a pod hromadou posmrkaných kapesníků od zlatýho stafylokoka hledáte postel, ve sprchovým koutě je s prominutím nachcáno, protože pár včera přebral a ten, kdo byl rychlejší zabral záchod. Všude flašky, ručníky poválený po zemi a v ponožce ejakulát.No a jde se na další pokoj. Tady jaksi klienti „zapomněli nahlásit psa“, pobyt je pak levnější, no a jak tak jedete hubicí od vysavače, ožene se po vás nasranej vlčák, zatím co se majitelé této nevinné tváře v restaurací dáví bezlepkovýma párkama. Chlupy v umývadle, v sousedním pokoji chlupatej kocour, kterej vás kontroluje na každým kroku. Pan Jings bez zvonečku, hlidající kolo důvěry, prská a  snaží se vám sežrat voničku, pak zapomenete zavřít dveře a honíte drahýho kocoura po chodbě. Je to rajc. Pan Jings má na to samozřejmě jinej názor.

Kolegyni na druhý straně chodby balí obstarožní vyčpělej gigolo a snaží se jí zatáhnout za roh pod záminkou prosby o vysypání košů.Kolegyně rychle zdrhá a nereaguje ani na opětovnou prosbu o vysátí v jeho pokoji.Chlap je totiž vážně divnej a jde z něho trochu strach. Operace vysavač probíhá až po opuštění Casanovy z pokoje.

Konečně se jde na prázdný pokoje, na který se budou hosti teprve sjíždět. Pravidelná sbírka ponožek, sprchových gelů, flašek od chlastu, tanga za skříní a present bonbóny, který kradou děcka na recepci.Umývám posmrkaný umyvadlo a těším se na oběd.

Dojdu na oběd a jako nová tvář narazím na zemanovu lampičku místního hotelu. Tropický motýl Ibrahim v Beskydech!!!! Kučeravé melírované vlasy, pokažené afro s bujnou kšticí ala pergola. Rty střihlé do srdíčka obtažené mocnou rtěnkou, oční stín – úderná námořnická modř.Osoba čte Blesk a hned spustí“: Dobrou chuť. Kdo jste? Vy pracujete kde? A kde bydlíte? A čím topíte? A odkud jste? Máte děti jo? A vy máte tolik práce jo?“ Pod palbou otázek převracím na patře nechutnou hužvu masa a posunuju očima omáčku na vidličku. Zemanova lampička je neúnavná a kostnatým prstem v mezičase převrací poslední plátek bulváru. Konečně odchází a já konsternovaně polykám poslední sousto toho hnusu, krycí jméno čína.Ještě mám před sebou 2 hodiny solidního nářezu, pak odtaháme asi 50 pytlů špinavýho prádla, v mrazu nahážeme do hotelu zase čistý a pak už se jen cestou z práce těším, až si na kopci zase pěkně namlátim hubu.

Celkovej dojem z té práce každopádně převažuje jako velice pozitivní. Výbornej kolektiv, srandy kopec, hodně práce, fyzické práce, takže v podstatě fitko zadarmo, drtivá většina hostů milých a slušných, z práce odcházíte sice nadření jako hovada, ale s čistou hlavou a se zodpovědností sami za sebe, když se hezky usmějete na kuchaře, občas vám podstrčí na oběd i nějakou kačenu. Kdybych měla možnost pracovat někdy v tomhle hotelu, klidně bych tu práci vzala. Bylo to tam fajn.
Tímto vzdávám hold všem pokojským, zdravotním sestrám, pečovatelkám a uklizečkám. Jste hvězdy a to jako fakt 🙂

Zatr Sakr Mamma Rauš

Napsat komentář