Uznávám. Je to moje vina. Já prostě ta auta nemusím. Pořád se o to starat, každou chvíli kontrolovat, jestli není škrábnutý. Dostávat za pojištění více složenek než za alimenty a po práci hledat místo k zaparkování. To vážně řidiče baví??

Zde ještě čeká na šťastlivce pár volných míst. | Zdroj: wikimedia.org/wikipedia/commons

Jenže moje neochota přejít na koně čtyřmístného je spjata s otáčením žaludku a „pláčem přes kůži“. Každý den jezdím MHD / čti Možná Hrnem Dojedem / a je pravda, že víkend je pohoda, ale ten pracovní týden. Ten teprve čpí.

Je jedno, kolik je hodin, protože je ráno a já právě jedu do práce. Jsem svěží, hudba v uších a pomalu si plánuji, co budu dnes dělat v práci. Nastupuji druhou zastávku od konečné. Člověk by si řekl, že to bude dobrý, ale ne. Stojíte na zastávce a v dáli vidíte šalinu, která se díky nerovným kolejím houpá ze strany na stranu. Přijíždí na zastávku a vy se neochotně hrnete ke dveřím, že čekáte na vcucnutí žroutem lidí a jejich nálady.

Při otevření dveří začnete ihned brečet, protože se na vás vyvalí smrad stejně rychle, jako chlad při otevření mrazáku ve spermabance. Už raději nedýchám a jen pozvolna nastupuji do žrouta. Moje plíce a mozek ještě zpracovávají venkovní vzduch, proto alespoň není náraz tolik vydatný. Dusno je ovšem nemilý kamarád a vy to začínáte cítit. Už nezbývá, než se podívat, kdo je viník.

Řidič je mimo hru. Ten je uzavřen v kukani a využívá životadárnou klimatizaci, dokud k něčemu je. Po pravé straně vidím osoby, které koncem svého života nepřišli jen o kyčle, ale i o hygienické návyky. Mastné vlasy, vousy plněné lupů a pěkně zažloutlé od těch nejlevnějších cigaret. Oblečení je cítit přípravkem na moly a vy doufáte, že v té kdysi bíle bundě, ale aktuálně zažloutlé a fleky se honosící, sám nějaký mol nesedí.

Po pravé straně vidím slečny a dámy, kterým ještě neuschly vlasy, a můžu jen typovat, jestli Pantene nevymyslel další šračku na ještě hedvábnější vlasy. Bohužel. Vymyslel. No a pokud si dotyčná umývala vlasy již dříve, tak dotyčný odér nahradí Chanel No.5 pečlivě ředěný sirupem, aby byl ještě sladší a vám se z toho zvedal kufr. Dusno v šalině stoupá a já se odebírám k prvnímu volnému okénku, které otevírám a lapám po vzduchu jako ryba na vodě.

Ve střední části šaliny se nachází občané viditelně pracující. Špinavé montérky, kterých se bojí dotknout i jejich pračka v kombinaci s dostatečným množstvím mikin a triček, které sice pojmou pot, ale pouze na jedno použití. Díky včerejší večeři à la sním vše, co najdu, zajím to čínskou polévkou a podliju pivem, je jasný efekt prasklého výfuku, kdy se jejich tělo snaží zbavit všeho, co do sebe naládovali. Chápete, doufám, co tím myslím. Moje potřeba se protlačit oknem o velikosti krabičky od sirek (Děkuji DPMB, a.s. za kvalitní výběr šalin – zmetků) stoupá stejně jako dusno a potřeba mého těla se začít chladit potem.

Nyní sleduji druhou část vozu, kde to ovšem není o nic lepší. Možná právě naopak. Po čichu cítím člověka, který se nehodlá smířit se zahozením své nedokouřené cigarety, a proto právě smrdí jako sláma, kterou někdo pomočil, aby ji uhasil. O pár míst dál sedí pod plachetkou osoba. Plachetka je opět velmi ale velmi stará a stejně tak jako si pamatuje vše, co vlastník pil, tak si pamatuji i všechny pachy. Protože dotyčná osoba neuznává společenské konvence, rozhodla se před nástupem, že se vymočí na zastávce. Bohužel to udělá vsedě a bez sundání kalhot.

Už nemám sílu se dále rozhlížet a tak jen urputně čekám na příjezd do stanice Zoo, kde bude lépe.

A tímto vzkazuji Dopravnímu podniku města Brna, ať už si nedovolí koupit taková vozidla, kde se otevřeným okýnkem neprotáhne ani ruka a tím je jejich existence jen úsměvná.

A co vy? Jak jste na tom? Auto? MHD?

Maxwelle

Člověk, který si koupil postel širokou 160 cm, aby mu 110 cm zalehla jeho fenka. Člověk, který miluje vodu. Člověk, který je asociálně sociální. Člověk, který má rád Teorii velkého třesku, Jak jsem poznam vaši matku, 2 broken girls, American horror story. Člověk, který žije technikou. Člověk, který je schopen trávit úpravami těchto stránek 4 hodiny denně. TO jsem já...