Dort pro oslavence?!

Je to tu. Po pětadvacáte.

Hépy brzdéj tů jů…. Asi takto to začíná. Oslava 25. Narozenin na moji počest. No co si budeme povídat. Netěším se na to už rok, ale díky mým kamarádům jsem se nakonec rozhodl, že oslava bude! Nebo ne?

Člověk se pořád cítí, jako malé dítě....
Člověk se pořád cítí, jako malé dítě….

Osobně jsem nikdy neměl náladu slavit narozeniny. U nás doma platilo vždy to, že je důležité, že je člověk zdravý, má oporu v rodině a daří se mu v životě. Mamka se vždy snažila o to, aby byl dárek na narozeniny. Někdy dala peníz, protože jsem si mohl koupit, co jsem zrovna chtěl a hlavně v pozdějším věku je těžké vymýšlet co koupit synovi, když je posedlý technikou a rodič tomu nerozumí. Nikdy se u nás nevedly ani oslavy a dorty byly na posledním místě nákupního seznamu. Chápal jsem to a často jsem obdivoval mamku za to, že z toho nic, co měla, mi dokázala zpříjemnit každé narozeniny, byť to nebylo na první stránku Blesku. A jsem za to rád.

Jenže postupem času pěkně otupíte a přestanete tento den brát v potaz. Ráno vstanete, jdete do sprchy, káva, pak zuby a valíte do práce. Je to prostě další z 365 dní v roce a vy tento den už ani nemáte snahu řešit. Vždyť je to jen další kalendářní den a Vám to život nezmění. Po příchodu do práce je vše stejné, a pokud si někdo vzpomene, tak až v návaznosti na vámi pronesené: „Chce mi koupit dárek. A já nechci.“. Nikomu to nezazlívám. Já osobně taky nemám v hlavě interní seznam s názvem „Musím popřát“. Postupem let se dokonce přistihnete při tom, jak si přejete, aby Vám nikdo nepopřál, protože líbačka alá dvě princezny prostě nesnášíte a cítíte, že ne každý Vám přeje, protože chce, ale dělá to prostě ze zvyku. Nakonec jste rádi, že už jdete z práce a bude klid.

Jenže to jste ještě nebyli na fejsbůčku, kde se Vám hromadí vzkazy s přáním do dalšího čtvrtstoletí. Když je mezi gratulanty i ten, koho jste 10 let neviděli a nejste si ani jistí, že ještě žije. Pak vám dojde, že ne každý Vám přeje přes facebook, protože je to pro něj nejsnazší, ale proto, že by si ani jinak nevzpomněl. Opět připomínám, že jsem na tom stejně. Já si pamatuji narozeniny sestry, bratra, mamky, přítele, kamaráda, a dvou kamarádek. To je vše a podle mě to i stačí, byť mám rodinu početnější, ale na to už mám mamku.

Jenže co s oslavou. Je Vám 25 a mělo by se to oslavit. První co vás napadne je, že zapadnete s partou do baru a budete rádi, že odejdete po dvou a nebudete objímat záchodovou mísu. Jenže to se nemusí všem líbit. Někdo to chce opravdu oslavit a tak nastupuje na svoji pozici dort. Dívali jste se někdy na nabídku dortů, kde je víc „éček“ ve složení než v názvu? To by se pak člověk nemusel dožít 50. Ale co už. Víte, že je někdo, kdo ho pro vás rád udělá a ví, že čokoláda je čokoláda a ne nějaký ochucený polský šméčko. Dort je vyřešen. Občerstvení? Kde se tu sakra vzalo?? No chce si to vzít dovolenou, aby byl čas na přípravu a nemazali jste chlebíčky na poslední chvílí. Byť výsledek může být dle zručnosti dotyčného stejný. Ha. Alkohol. To je moje. Nechápejte mě jako alkoholika, ale prostě dokážu ocenit dobré víno nebo pivo (Ne, Starobahno není dobré a už vůbec ne pivo.) a rád si dám. Jen doufám, že pozvání přijme i Míra.

Víte. Jsem rád, že budu mít po dlouhé době oslavu, ale i tak je něco ve mně, co mi říká, ať na to kašlu, koupím flašu a bude klid. Co vy na to?

Člověk, který si koupil postel širokou 160 cm, aby mu 110 cm zalehla jeho fenka. Člověk, který miluje vodu. Člověk, který je asociálně sociální. Člověk, který má rád Teorii velkého třesku, Jak jsem poznam vaši matku, 2 broken girls, American horror story. Člověk, který žije technikou. Člověk, který je schopen trávit úpravami těchto stránek 4 hodiny denně. TO jsem já...

Napsat komentář