Když vyrazí čtyřicítky na noční tah

Na noční život mě moc neužije, raději se vyblbnu při sportu po kterém mi je dobře, než se svíjet v opileckých posttraumatických stavech druhý den v posteli. Ale občas udělám vyjímku a to minimálně jedenkrát za rok, když přijede ke mně na víkend má spolužačka z ekonomky, spolubydlící z internátu a kamarádka, s kterou nás pojí 25 leté přátelství.

Konečně přišel den „D“ a domluvily jsme se na termínu. Paráda, od pátku do neděle je Brno naše!!!

Tentokrát přišla Renata s návrhem, že vezmeme Téru, její čerstvě patnáctiletou dceru na diskotéku, aby si užila oslavu za bystrého dozoru matky a tetičky z Brna. Prý ať vyberu v Brně vhodný podnik, kde hrají pro mladé moderní hudbu, aby si to Terezka patřičně užila, neboť v Hradci takové podniky nejsou.

Hluboce jsem se zamyslela a zjistila, že nemám vůbec přehled o takových podnicích, to je spíš parketa pro mé syny. OK, hbitě jsem napsala sms mladšímu synovi Kryštofovi, co nám doporučí…odpověď zněla zcela jasně, nic, protože bez občanky vás nikam nepustí. Budu citovat slova mého syna „Matko, ty raději s Renatou občanku nikde neukazuj, nebo vás sbalej do důchoďáku a Téru pustěj jenom v tom případě, že u vchodu bude vyhazovač-pedofil“. Nedala jsem se odbýt a napsala jsem mu sms „A co Šelepka?“. Odpověď byla „ To je oldies“ a vzápětí další sms od Kryštofa „To je hudba 60-70-80 léta“. Ježíši já vím ne, nejsem přeci blbá, pomyslela jsem si. Nicméně mě to neodradilo od mého geniálního nápadu a bylo rozhodnuto! JDEME NA ŠELEPKU.

Po Renatině příjezdu jsme do sebe luply sedmičku vína (bez Téry samozřejmě) a vyrazily do víru velkoměsta. No vyrazily, to je asi zbytečně ostrý výraz, neboť jsem den předtím odhodila poslední berli i když jsem stále kulhala. Po dvouměsíční neschopnosti s utrženými kolenními vazy a prasklým meniskem jsem cítila, že budu jako utržená ze řetězu. Taky že jo.

U vchodu jsme obdržely náramky, omrkly poloprázdné foye a vstoupily do jámy lvové, prostor parketu. Všechny tři jsme zůstaly s hubou otevřenou, naprosto konsternované asi dvě minuty. „Tady je blízko nějaký ústav pro postižené?“ ptá se Renata. „Není blízko….“ odpovídám nepřítomně, neboť jsem zaujatá scénou, která se odehrává na parketu. Tereza pouze zahlásila „ Ty vole, tady se mi bude líbit!!!“ a jala se rychle se smíchem natáčet ty scény na mobil s komentářem, že to dostane na youtubu lajků  jako sviňa. Renata odešla ven a když se vrátila, tak se jí ptám kde byla. „Venku se podívat na parkoviště, jestli tam nestojí autobus od nějakého ústavu mentálně postižených, není tam“.

Na tanečním parketu tančila zvláštní tanec slečna s kabelkou v ruce, mně osobně to připomínalo rehabilitační cvičení s mou nohou po úrazu. Renatě zase to, že se chce slečně hoooooodně moc na velkou potřebu po požití velké dávky Gutalaxu. Další dvě děvčata tančila spolu za ruce a korunoval to mladík v bílých kraťasech, který kolem nic vykružoval pravidelné ovály, asi jako děda Mráz v Mrazíkovi jen s tím rozdílem, že se jich neptal „Děvče, už je ti teplo?“. Dále v sále sedělo pár obstarožních slintajících seladonů s jasným cílem ten večer někoho ulovit. Chudák Terezka, pomyslela jsem si, ta teda bude mít zážitek na celý život na svou první diskotéku. „Hele, to střízlivý nedáme, jdeme na bar na panáka!“ zavelela Renata. „A tobě objednám dvojitýho, aby se ti ta hnáta rychle zahojila“. Daly jsme panáka, Terezka limonádu a sedly jsme si v sále. Netrvalo dlouho a přišel pro mě účastník onoho zvláštního zájezdu se slovy, jestli půjdu tančit. „Nezlobte se, kulhám, jsem po operaci, nemohu“ slušně jsem odpověděla. Asi za 10 minut začaly panáky v kombinaci s vypitým vínem účinkovat, z reprobedny se ozvaly melodie cikánských písní Júlia, Júlia, Džamore, Džamore, duj,duj….a bylo vymalováno. Vlítly jsme na parket, infiltrovaly jsme se mezi postižené a křepčily jako zamlada. S mým kulháním jsem zapadla bez problémů, odhodila jsem do kouta nazouvací sandálky a tančila bosá jako správná cikánka. Měla jsem krásně pestré minišatičky s vlčími máky, prostě krásně tematicky oděná na tuto písničku. Následovaly španělské rytmy, další dvojka bílého a já už nevěděla, jestli se motám nebo kulhám. Když jsem po dlouhé době šla na záchod a zjistila jsem, že vidím třikrát a ještě k tomu mušli na pánských záchodech, věděla jsem, že je zle, ale bylo mi to jedno,  bylo mi hrozně fajn. Kdo nestrávil 5 týdnů pouze na lůžku, nepochopí.

Vůbec nevím, v kolik jsme odcházely. Na ulici jel nějaký autobus, nevím kam, tak jsem naskočily asi na 2 minuty než Téra zjistila, že tam nechala mobil. Na další zastávce holky vystoupily, já jsem z autobusu vypadla a už jsem jen viděla, jak běží po ulici. Já jsem si tak hezky klopýtala, pobrukovala cikánské melodie a pravidelným krokem do písmena Z se sunula za holkama. Když se vrátily s mobilem tak Renata povídá „Hele, já se v jedné chvíli otočila jestli jdeš za náma a v tu chvíli mi bylo jasný, že tě najdeme někde ve škarpě nebo omotanou kolem kandelábru na ulici“, zkrátka pravá lady trochu zmožená alkoholem. Jel další no name autobus, tentokrát jsme dojely na konečnou do Komína, takže úplně opačný směr než bydlím. Řidič autobusu když nás uviděl tak se smiloval a zjišťoval, kde bydlíme. „Holky, seďte, ani se nehněte, za 5 minut vám odsud jede noční spoj až k vám domů“ řekl s otcovskou trpělivostí. Což o to, já se hýbat nechtěla, jak nám radil, ale nohy se furt potácely, jako by chtěly dohonit ty 2 měsíce nečinnosti. Autobus přijel, nevěřící Renata šla za řidičem a ptá se „Prosím vás, jedete do zastávky xxy?“ a řidič na to „ Co? Kam? To je zastávka?“. Renata se otočila a řve na mě přes celý autobus „Ty vole máňo, co to tady máte za řidiče, on ani neví, kam jede!“

Za denního světla, řevu ptáků a našeho zpěvu sprostonárodních písniček jsme konečně doma. Uléháme někdy kolem páté, v osm ráno se vedle mě mele na manželské posteli Tereza. Praštila jsem ji do hlavy s jasným příkazem „Ještě spi!!!“. V deset ráno se vedle mě ozvalo „Mamííííí, už můžu vstávat? Já se bojím, že mě máňa zmlátí“. Výbuch smíchu, vstávám, divím se, kdo jim nachystal peřiny (že by okno?), prohlížím si své totálně černá chodila od tanečků naboso. Báječný večer, dlouho jsem se takhle nepobavila. Myslím, že Terezka si své patnáctiny užila, jen jsme nehlídaly my ji, ale ona nás.

 

Jsem obyčejná ženská, které je čtyřicet a rozhodla se, že tu druhou půlku života chce prožít naplno. Abych měla v domově důchodců na co vzpomínat :-)

Napsat komentář