Mimo realitu

Tam někde za dveřma ruce se bojí,
dlaněmi k sobě skrývají vše.
Mlčky se modlí, však nemají důvod.
Plakat tak tiše, vzít smutek za své.

Tam co je venku, se kolíbá hlava.
Je příliš těžká ač nemá myšlenek.
Vše co je venku, v zajetí předsudků,
v zajetí souboje odkoplých milenek.

Tam co je ticho i uši jsou v ráji,
pokorně slýchají prazvláštní Nic.
Tam co je ticho i rty se mě ptají:
„Můžeme mluvit? “ My nechceme víc.

Tam co je tma, tam rodí se představy
a všechny smysly se spolu milují.
Tam co je tma, tam těžko tě zastaví,
i když tě sám rozum s rozvahou varují.

Tam někde v tvém těle bortí se mosty,
hlava je někde pryč a ty jsi uvnitř.
Posaď se bezradný, čekám tu na Tebe,
zaklepej, pozdrav a pojď dál dovnitř.

Zůstal jsi v čekárně, čekárně zázraků,
které se tak nějak zoufale nedějí.
Zůstal jsi bez uší, zůstal jsi bez zraku,
sedíš tu samotný s mlhavou nadějí.

Trvá to chvíli a postupně zjistíš,
že chodí další bezhlavá těla.
Ruce už nejsou v křeč, doteky cítíš…
a cizí ruka je přespříliš smělá.

Vše má své kouzlo občas žít ve snu.
Nechtít se vracet a uklízet spoušť.
Lenost je přikrývka, je šátkem na očích,
je řetěz na nohou, z pocitů poušť.

Tam někde za dveřma oči jsou v pokání,
hladily měsíc, přání a sny.
Tam někde nevím kde, tváře se radují,
už je to dávno, tak dobrou, teď spi.

Až jednou budeš chtít z toho snu procitnout,
kdoví co, na Tebe tam venku čeká.
Je to tvá volba, tak neboj se rozmilý,
život je dítě… často se vzteká!

 

 

Zatr Sakr Mamma Rauš

Napsat komentář