Období vzdoru

Ano, období vzdoru.
Tak nějak jsem se s ním prala vždycky sama, ale nevěřila jsem, že na tom může být člověk ještě hůř než je.
Může. To je jasný.Stane se to přesně v ten moment, kdy porodíte dítě, úspěšně s ním projdete údolím prosraných plín, zakydanejch brindáků, skřeků, mlácení do stolu a nevím čím ještě vším.

Jako prvorodič přímíte chřípí, co se Vám všechno povedlo a kolem Vás míjí matka se třema dětma, jedno táhne na hrbu, ten ještě saje. Druhý táhne smykem za sebou, protože mu odmítla koupit lízo a třetí nasraně okopává pangejty a fluše na silnici, protože má pubertu a všechno je hrozně trapný. I jeho matka.
Trapnej je taky prodavač zmrzliny, řidič autobusu a ženská, co vydává oběd v jídelně,,,ikdyž tam by mu to mohlo být jedno, protože na vobědy stejně moc nechodí. Utrácí kapesný jinde, třeba za cigára.
Míjím matku se třema fakanama a mám růžový brýle, moje hodný děcko v kočárku, nastrojený, čistý, vzorný, spí.
Uběhne další rok a moje děcko už není tak vzorný jako tenkrát v kočárku. Není už ani tak čistý, dokonce už ani tolik nespí a vlastně celý se to nějak posralo….marně se snažím přijít na to, proč???
Moudrá kniha praví, Vaše dítě je zdravé, je to normální.Je normální, že má vzdor, buďte za to ráda, je to známka toho, že se dobře vyvíjí.Kouknu se na rok a půl válící se plačící rudý válec na asfaltu, jak buší pěstma do silnice, protože jsem si ho dovolila vytáhnout na nákup.Je zdravej až moc a vývoj má očividně i hmatatelně dost dopředu.
Vzpomínám na ženskou, co jsem ji míjela před rokem a táhla tři děcka a marně jsem se snažila přijít na to, proč todle proboha podstupovala třikrát za sebou. Selhala jí antikoncepce nebo mozek???
Malá ošatka netopýrů se vyvíjí velice dobře a těší se dobrému zdraví, oproti své matce trpitelce….dokonce i spasiteli pustiny/otci/ už přibyl nějakej ten šedivej vlas.
O půl roku později. Leda velký hovno!!!
Ano, záchvaty, nebo alespoň jejich frekvence se značně snižuje, zato přichází více nečekaně, jsou delší, intenzivnější a k tomu všemu se přidávají ještě věty typu“: Ne, musíš, tohle chci, tohle nechci, pak zase chci, co jsem nechtěl a nechci co jsem chtěl. Pak se do toho tak zamotám, že se vlastně rozbrečím z toho, že nevím, co chci a z toho, že se rozbrečím vlastně dostanu další záchvat, protože matce trpitelce právě po půl hodině došla trpělivost a odmítá mi dát už i to, kvůli čemu to všechno vzniklo.
Znovu čumím do moudrý knížky. Uklidňuje mě představa, že todle období bude trvat už jenom 3/4 roku a čím je prej děcko inteligentnější, jsou záchvaty větší a intenzivnější.Máme doma Einsteina!!!!
Rozhodně prej nesmím potlačit jeho emoce a musím dát průchod jeho vzteku, jinak z něj bude emocionálně plochý děcko a dospělej. No tak dobře. Dávám průchod jeho vzteku celou cestu z obchodu až domů. Po 45 minutách dávám průchod vzteku i u sebe a dbám na to, abych nebyla emocionálně plochá v pětašedesáti i já.Možná se mě to bude hodit až se budu rvát v domově důchodců o poslední řízek v kantýně.Táhnu s sebou plačící monstrum, vyčerpanou sebe a plnej kočár žrádla.Zamču dveře, odklidím spoušť a čekám až se malý Einstein hodí do klidu, přestane kopat do dveří, zalykat se a nechá se přemluvit k tomu, aby se alespoň najedl, protože potom bude mít víc síly na to dýl řvát.
Je mi 34. Můj klasickej den se teď skládá z tisíce Ne, nechci, musím, chci, neudělám, co to je, co to je, co to je, co to je , co to je, co to je, co to je, co to je, co to je , co to je…třicetkrát po sobě.
Ohlídnu se za sebe a docela často vidím svoje dítě na zemi, v křeči, pláči, s rudou barvou ve tváři, energicky trhající hlavou Ne, někdy i pištějící.
Ptám se znova, kde moje nebo snad mužovo DNA udělalo chybu. Nikde, procházíme si teď všichni obdobím vzdoru a je to velká zkouška trpělivosti a toho, do jaký míry člověk umí ovládnout toho neandrtálce v sobě.
Těžko, za minulejch pár dní mám opar na ksichtu a ten B-komplex na nervy ani zdravá strava nenesou svoje ovoce.Půl dne rozcuchaná, v teplákách a když nemáčím zrovna ruce ve dřezu, venčím a uspávám vzteklou ošatku, protože má zásadní vývojovou fázi.Je chytřejší a chytřejší a jsem stoprocentně přesvědčená, že zrovna ten náš vynalezne Perpetum mobile. I přese všechno přesvědčení znovu nasazuju do stravy cukr, protože na něm se v období vzdoru rozhodně nedá žít.Rezignovaně ponořuju lžičku do flašky s Nutelou a užívám si chvilku ticha, kradu si minuty a pouštím hudbu, která mě připomíná, čím jsem dřív byla.Optimistická nažehlená paninka s vzorným a čistým děckem v kočárku.
Nikdy nic se už v životě nebude opakovat a proto, abych podpořila svou emocionální křivku, prožívám naplno období se svým milovaným synem. Málokdo totiž ví, že stejně tak, jak se vyvíjí on, vyvíjím se díky němu i já.
Nevím, jestli se mi to někdy bude hodit. Možná snad jen v případě, že se dobrovolně rozhodnu podstoupit todle ještě jednou.
Míjím mladou optimistickou matku s růžovýma brýlema, co lascivně houpá designovej kočárek a pohrdavě se dívá na mě, jak táhnu smykem svou ošatku netopýrů a jedním pohledem a úsměškem její pohled opětuju s tím, že přesně todle bude za pár měsíců dělat taky.A hrozně mě rajcuje ta představa, že se jí to zaručeně nevyhne.
No a co mě stoprocentně a nefalšovaně vždycky zvedne náladu je to, že ač je matka černá, bílá, žlutá nebo zelená, všechny jsme v tom spolu.
Nezapomeňte, nikdy v tom nejste samy.
Viva la Nutela!!!

Zatr Sakr Mamma Rauš

2 komentáře u „Období vzdoru“

Napsat komentář