Obyčejný dopoledne matky

Malá ošatka netopýrů má špatnou náladu.
Chlapeček se na mě zlobí, protože venku prší a je kosa.
Můžu za to já. Spasitel pustiny je v práci. Kdyby byl doma, můžu za to pořád já.

I přes nepřízeň osudu a špatný počasí vyrážíme ven. U Jednoty zjistíme, že přijeli šókle/ čti kolotočáři/.Marně přemlouvám ošatku aby nejdřív zavítal do obchodu. Je fascinovaný velkou kýčovitou labutí a parodií na zvonkovou dráhu. Už jednou viděl Leviathanovy cinkrle a Bafometovy skříňky, ale teď už z toho má jaksi rozum. Pomyslnej. Vyhrála jsem, jde se nakupovat.Malý Král Beskyd vsazený do královského trůnu z nakupovacího košíku ukazuje mocným prstem na mocnou ženu za pultem“: Pani pučí prasátko, pani pučí prasátko, pani pučí prasátko…..“ a ještě třistašedesátkrát pětkrát zopakuje nebeskou mantru. Trpělivě vyťukávám morseovku matek na mateřský do nerezovýho trůnu a přerušuju krále slovy“: Paní prodavačka ti ho nemůže pučit, protože je jen na ozdobu a je z porcelánu, není na hraní, víš?“ Král se zamyslí a zkušeně zpracovává danný informace. Zvedne hlavu a znovu ukáže na ženu za pultem“: Dva párky!!!!“ Mocný vladař vládne pevnou rukou a hlas má tak silnej, že prodavačce uvadá Gothaj v chlaďáku. Řikám „: Dobrý den, vezmu si jich šest.“ Mezitím vladař magicky přesune pár informačních cedulí od salámů a nebetyčně zapatlá masařský pult. Prodavačka propadá v záchvat smíchu, já šílenství. „Jedemééééééééééé, jedeme!!!!“ křikne vladař s oslintanejma prstama a kopne ostruhama do svýho trůnu, kterej táhne jeden loajální otrok.Projíždíme uličkama sebezapření a vladař vyzývá všechny okolní poddaný aby mu vzdávali hold. Okvětní lístky v Jednotě nemají, tak se dožaduje alespoň čočky.Po 15. ti minutách nákupu mám hlavu jako Hindenburg. Vsadím boty, že poddaní taky. U pokladny si malá ošatka dělá z trůnu invalidní vozík a odráží se rukama od pultu aby se mohl přemisťovat po vlastní ose. Chce bejt samostatnej, já to chápu, akorát mě ten nákup padá na zem. Trůn je až u topení i s ošatkou.Vladař si vymečí lízo, který oslintá tak, že jde blbě rozdělat a konečně odcházíme ven.

Venku na mě panovník použije lest. Zeptá se na ten čistící vůz, co stojí na druhý straně silnice. Já se zamyslím a začnu mu vykládat co to je a na co to slouží, popisuju mu jednotlivý části auta. Bečvanský Machiavelli v nestřeženej okamžik plundruje odkladací koš pod kočárem a hbitě vyhazuje nákup, aby se dostal k čokoládovýmu vejci dřív, než dojdu očima ke kabině. Šustivý zvuky padajícího jídla na asfalt mě vrátí zpátky do reality a oddávám se sebeukájení při úklidu. Ten mám nejraděj.

Odcházíme tradiční cestou kolem potoka a Avie. Tam se mě pravidelně synáček zeptá jak se jmenuje ta olejová nádrž, asi šestsetkrát za minutu a při tom se mě drze dívá do očí, mezitím, co se provokativně otírá bundou svůj pupek o totálně zahnojenej blatník.U potoka si zcáká zbytek bundy, hlavně tu část, kterou ještě nemá od šmíru, bláta a oleje, párkrát si stoupne v botách do potoka, hodí tam nějakej kus jídla, klacek a spokojeně kráčí dál.

Procházíme rekreační oblastí kde je ohniště. Vynucuje se opičí dráhu, chůzi a běh na kladině s asistencí matky. Rozebere hromadu dřeva nachystanou na večerní táborák a dva klacky při uklízení přemístí k rozvodný síti, kam je taky chce nutkavě strkat.Po menší výměně názorů se konečně hneme dál, kde dostávám svůj první infarkt dne. Zatím co hulákám na ošatku stojící skoro po kotníky ve vysoký kaluži v silnici, ze zadu na mě stěká malej jezevčík. Míjí nás místní domorodec. Vzduch agresivně protíná vyjící pes, narvanej v nákupník košíku nasazenej na rezavý libertě a u něj zuřivě šlape jeho majitel. Otrhaná zednická košile s kšiltem zmrzlináře Horáčka a pupkovým rozpětím celý tchři metchry zabírá podstatnou část vzdušnýho prostoru. Kalhoty do zvonu tak tak míjí při každým otočení šlapátkem vrzající řeťaz a mají jen milimetry k tomu, aby se zasukovaly do drátků.Chlapeček se lekne tak, že sám dobrovolně vyskočí z kaluže a já se jen stačím chytnout vetchýho plotu na okraji cesty abych to rozdejchala. Zednickej šedesátiletej Emerson Fittipaldi vykuřuje starter bez a čudí jak rozbitej Zetor.

Dojdeme domů, vybalim to, co zbylo z nákupu. Odhrabu metr písku abych mohla otevřít francouzský okno, kam mezitím nanosil syn úsvitu z pískoviště onu hromadu, párkrát vysuším sedačku od sirupu, nakrmím ptáče,  zametu nudle z polívky pod stolem, vylovím, odpískuju a osuším juniora, nakrmím ho a dávám spát.

No, tak to bysme zhruba měli,,,,teď už zbývá jen dalších 8 hodin adaptace na dnešní juniorovu vysokohorsko-kreativní náladu.

Matky sobě!

Zatr Sakr Mamma Rauš

Napsat komentář