Poslední leč Alfonse Karáska v Kněhyních, aneb, když vesnickej mač, tak se vším všudy

Je sobota odpoledne a zrovna není do čeho píchnout. Na Biotopu, u Jindry i na Zavině to tepe, ale tam to tepe furt, proto jsme se rozhodli odpoledne mírně ozvláštnit a vyrazili jsme na nápad našich přátel na odpolední fotbalový mač v Kněhyních.
Místo znají jen skalní. Fotbalové hřiště silně hnojené slinami, pivem, potem a močí místní smetánky. U hřiště stojí dvě unimobuňky podepřené ledabyle naházenou hromadou pálených cihel. První bude zřejmě kabina pro fotbalový mančaft, v druhé peče kompresor, který obsluhují dvě mladé lokálně opečovávané orchidee.
Teplé pivo teče proudem, pěna umřela v zapomnění odstátých osamělých kelímků.
Ošatka netopýrů se chová jako vždycky způsobně.
Vylévá svoje pití, vylévá pití ostatním, cpe se klobásou, šlape na deku, hází kameny na strom, tancuje twerk v kraťasech oproti plně obsazené lavičcce kněhynských hooligans, řve, rve se s holkama o chleba, otrhává čerstvě vzrostlý javor aka malinu, šlape holkám na nohy a kope igelit na fotbalové hřiště.
Odpoledne s dětma probíhá standardním způsobem. Malá tříletá Didi odchází za udírnu, bere ledabyle do ruky sekeru a stejně ledabyle seká imaginární dřevo. Nela začíná opakovat twerk po Samovi, ale proces natolik vyladí, že vystrkuje zadek zpod šatů, načež si sundá kalhotky. Je to dobrý, po půlhodině se podaří ukončit twerk, sebrat sekyru i nasadit kalhotky.
Ani vlastně nevím, jak se hraje a kdo.
Mezi střípkama usměrňování Sama se snažím nasát atmosféru mače.
Mám nutkavou chuť si jít koupit uzenou klobásu. Ukrutně to voní. Načež pořád váhám. Obsluha udírny je navalená, jako autobus do Libochovic. Kdosi přichází zkusit štěstí a chce si koupit klobás. Chlápek se zvedne a s ladnou elegancí se se šestkou v krvi nasadí na nohy piškoty a vyhýbá se otevřenému ohni. Držím mu palce. Podařilo se mu dojít až do udírny, obsloužit a zhroutit se zpátky na lavici. Slunko do něj nemilosrdně pere, ale on se nevzdává. Je to bojovník. Kope do sebe další teplej patok a jeho tváře začínají chytat odstín “ svítání nad Teheránem.“ Hbitě vyskočím a snažím se situaci silně nepodcenit. Objednávám urychleně dvě klobásy dokud prodejce ještě žije. Ukazuju mu prstama, kolik bych jich chtěla a chlápek je fakt velkej tvrďák. Zabruslí do kouzelný skříňky, vytáhne 4 kusy a procedí poznámku v kněhynským dialektu, něco jako v tom smyslu, že doufá, že mám přesně, protože mě už prostě není schopnej vrátit. Když vidím v jakým stavu je, nabírám si hořčici sama a přebírám od něj ležérně nahmátlej chleba. Dotáhnu to na deku a tam se strhne bitka o kus žvance. 4 dospělí a 3 děcka na 4 klobásy.
Sam už má mastnou půlku zadku z předchozí žranice a teď si v zápalu souboje urvi co můžeš matle zbytek klobásy po tričku. Paň starostová si vylívá pivo, do kterýho si omylem kopne v momentu foodorgasmu. Poslední půl klobása, která odpadne Samovi z ruky na deku koluje po všech ostatních. Musím říct, že tak dobrou klobásu jsem ještě nejedla, navzdory tomu, v jakým stavu je obsluha.
Mančafty znovu nabíhají na hřiště a ke smůle některých fanoušků začínají opět hrát. Už tady chybí jen roztleskávačky, ale ty patrně dělají v přestrojení saport fanouškům u piva, protože takhle to prostě na vesnici chodí. Jsou i tací, co už konec zápasu rozhodně neuvidí. Chlápek z obsluhy udírny, kterej prostě umřel chvilku po tom, co jsem mu zaplatila, chlápek spící pod stromem, kterej už spal, když jsme přišli, no a my, protože jsme se chtěli ještě podívat do druhýho kempu, kde točí studený pivo do skla.
Opouštíme klání za mohutného dunění reprobeden z povzdálí. Dj Bulva tu do nás pere jednu pecku za druhou. Spíkr jakoby vypadl z oka Dejdarovi v seriálu o tom metalovým dementovi z Comebacku. Až na to, že tenhle opravdovej má co říct. Skoro všechno, co řekne, má váhu. Třeba jako „: Vypadá to, že udírna zavřela, ale nenechte se mýlit, ona je pořád v provozu.“ Přitom se všichni ohlídnou tím směrem a vidí, jak si chlápek se zavřenýma očima na lavici, nechá ostře šlehat slunečníma paprskama po tváři a ví, že ten už dneska klobás prostě neprodá.
Všichni jsou hodně baby friendly, protože kdyby nebyli,,,,,už bysme dávno dostali přes hubu za to, jak rušíme s děckama klidnou hodinu utkání.
Když to shrnu,,,,,ohromně fajn lidi, tolerantní, super klobásy, teplý pivo, ale úžasná pohodová atmosféra. Nevím sice kdo vyhrál, nebo jestli se vůbec zápas dohrál, ale jedno vím, příště půjdeme rozhodně zase, protože čutanou v Kněhyni? TO CHCEŠ!
Jo…a ty klobásy taky!

Zatr Sakr Mamma Rauš

Napsat komentář