Seznámení s Milanem aneb jízda začíná!

Vloni v srpnu jsem se seznámila se svým nynějším přítelem Milanem. Seznámila jsem se řekla bych trochu nadrzo, jsem racionálně uvažující člověk, napsala jsem mu sms ve znění něco jako „Ahoj, jmenuji se Jitka, je mi 40, mé zájmy jsou….blabla atd. a jestli máš zájem tak se ozvi“. O Milanovi jsem se dozvěděla prostřednictvím své kamarádky a spolužačky z ekonomky, když jsem ji v létě navštívila za účelem oslavy společných kulatin. „ Vy by jste se k sobě hodili, ty jsi trochu magor, Milan taky, sice Vás dělí 150 km ale i to se dá řešit“ řekla Renata.

Milan prolustroval mé fotky na FB, nebude přeci kupovat zajíce v pytli a odepsal. Za 3 týdny jsme se sešli v Brně na večeři, za další 2 dny Milan přijal pozvání ke mně domů na večeři a bylo vymalováno.

Trochu jsem tušila, co mě asi čeká, když jsem poslouchala jeho zážitky z různých výprav a sportovních klání typu Gladiátor Race, výstup na Aconcaqu, výpravu do Himalájí atd.

Můj instinkt mě nezklamal, koncem srpna jsme jeli na Šumavu na Army Run, závod co má koule – takto to pojmenoval pořadatel závodu. O koule málem přišel jeden závodník, jak jsem se později dočetla z místního periodika v rubrice Černá kronika, když si je přiskřípl na laně při překonávání jedné z překážek. Ale o těchto závodech až v dalším blogu.

V září tady bylo další adrenalinové překvapení. Tedy alespoň pro mě, pro Milana to bylo asi jako jít nakoupit do obchodu. Jelo se do Tater, konkrétně do Roháčů tzv.NATĚŽKO. Do této doby jsem neměla tušení, co to je natěžko, než jsem navalila na svá bedra plně naložený batoh se spacákem, karimatkou, jídlem na 3 dny, vařičem, oblečením do zimy (v září už byla nahoře fakt pěkná kosa), hygienickými potřebami. A tady nastal kámen úrazu, ony hygienické potřeby. Milan bedlivě sledoval každé deko, které přibaluji do batohu…hřeben, make-up Controll 24 hodin (paráda, ten vydrží celý den a celou noc, neprobudím se vedle Milana jako vydra), denní krém, noční krém. „To si děláš prdel, ne“ ozvalo se. Tak jsem zase všechno vybalila, make-up tajně zašila do kapsy od bundy a vzdala se života blbé blondýny, která doposud všude chodila pečlivě upravená. Holka, tak tohle končí, smiř se s tím.

Baníkov 2 178 m.n.m. můj první dobytý vrchol v Tatrách
Baníkov 2 178 m.n.m. můj první dobytý vrchol v Tatrách | (c) Jitka Bendová pro Maxwelle.eu

Roháče byly super, Milan byl hodný a měl pochopení i pro mé pravidelné svačinky po 2 hodinách, které jsem vyžadovala. Dostávala jsem příděly sladkých tyčinek, oplatků a dalších pamlsků co hrdlo ráčí. Až potom jsem pochopila proč. Potřebovala jsem opravdu hodně energie, abych vyšplhala na hřebeny místy řetězy jištěných cest s obrovským báglem na zádech. Občas jsem se svalila a vypadal jako brouček s nádorem na zádech, který křečovitě klepe nožičkama ve vzduchu a dodělává.

Ráno po probuzení ve stanu někde mezi hřebeny se mě Milan ptá „Slyšela jsi v noci to řvaní medvědů ze Žiarskej doliny? Asi bojovali o teritorium“. Vykulila jsem oteklé a nenamalované oči, vypálila jsem ze stanu a zděšeně se rozhlížela, jestli není nějaký medvěd v našem dosahu.

Stanovámí mezi hřebeny v Roháčích
Stanovámí mezi hřebeny v Roháčích | (c) Jitka Bendová pro Maxwelle.eu

Tehdy jsem pochopila, že s Milanem to bude asi jízda! Za 2 dny po návratu z Tater jsem se drápala ke kosmetičce na lehátko, musela mi přistavit schůdek, jak jsem měla namožené svaly na nohách. Šmarjá, co jste zase dělala??? Ále, byla jsem v Tatrách na vycházce.

Jsem obyčejná ženská, které je čtyřicet a rozhodla se, že tu druhou půlku života chce prožít naplno. Abych měla v domově důchodců na co vzpomínat :-)

Napsat komentář