Vypusťte Krakena

Když nepočítám narozeninovou večeři se svým mužem a přáteli v červenci, bude to už skoro rok, co jsem večer nevytáhla paty z domu bez manžela.Slovo dalo slovo a v pátek se razilo ven. Tři harpije a nebožák manžel jedné ze zúčastněných, kterej dělal taxíka.Jelo se na vernisáž.

Po třech letech na mateřský už ani nevím jak se to slovo píše, natož čte. Jediný z čeho jsem měla strach bylo to, abysme nevypadaly, jako vyžilý petačtyřicítky, vylitý jako vázy, svíjející se na tanečním parketu pod taktovkou Michala Tučnýho, rozcébranou řasenkou a rtěnkou ujetou víc než prskavky na hlavě Dana Nekonečnýho. Strašně moc jsem si přála zachovat dekorum a ten večer být prostě za dámu.

Týden před akcí mě nijak nepřidal. Oba s mužem se už 14 dní opájíme vydatným spánkem anžto chlapeček chytnul ve školce dávivej kašel a po nocích tancujem rave kolem blikající chůvičky se stoptussinem a kapesníkama. Celá rozrajcovaná a natěšená na páteční žhavou noc rozkapávám oči mixematózního králíka a vytahuju z tajných zásob zaprášenej make-up abych zakryla skvrny pod očima, typický pro závislý na heráku. I přes vydatný mlácení syna elektrickou mašinkou po mých zádech se mi podaří namalovat řasenkou řasy a stíny a vytahuju poslední líčidlo,  asi 5 let starej pudr od Shiseido, kterej budu mít už do smrti. Na jinej už mít totiž nikdy nebudu.

Totálně odpočatá po výživným týdnu plnýho nočního spánku a denních aktivit napjatě nasazuju naušnice. Zjišťuju, že už prostě nic není jako dřív, protože když máte dítě, zarostou vám i dírky v uších. Rvu tam drátky pod tlakem a konečně se mě podaří zavěsit ozdoba na ucho. Lepší náušnice jsem si ani nemohla vybrat, plechový kočky, co váží každá kilo mě tahá ušní lalok až pod prsa.Překvapivě zapínám rifle, který jsem nosila ještě před, jenže najednou u botníku vidím, že moje kozačky z první světový války s dírou v patě prostě nikdo neocení, takže si beru goratexový boty. Kvůli tomu musím přehodnotit kalhoty a zase se rvu do dalších jeansů s tím, že nevím, jestli mě ten vandl, kterej mě narostl během rodičovství, pustí zapnout knoflík s pusinkou.

Achchhhhhh, pusinka nadoraz, ale jsem v nich. Se ujišťuju, že se to ještě roztáhne a zatahuju lavor. Opouštím statečnýho manžela, kterej se dobrovolně přihlásil na kurz večerního hlídání nemocnejch ošatek a já vycházím z domu. Venku už na mě čeká odvoz. Nikdo nesmí nic poznat, nic. Usmívám se a přitom myslím na každej bolestnej ohyb, kdy se mi zařízne pusinka do lavoru nebo mi může každou chvilku prasknout zase žilka v očích. Ušní laloky bolestně visí.

Na vernisáži se mi každou chvilku zahákne plechová kočka do šátku, ale protože chci být dost nad věcí, jakoby nic vyháknu kus kočky i s uchem a dělám, že jsem v pohodě. Ještě, že už mám v sobě nějaký víno a bolest je menší a menší. Dokonce jsem už zapomněla na to, že mě přetíká vandl přes knoflík a snažím se svým doprovodem soustředit na 6 obrazů plných jedliček. I po půl litru vína a třech deci šampáňa mi dochází, že nejsem plně schopná rozpoznat smysl opakujícího se symbolu stromku,,,,,snad nějaká nová obdoba kohoutí stopy a opět tuto degeneraci přisuzuju mateřství.

Na vernisáži se všechny chováme hrozně distinguovaně. Fotíme se ve dveřích, pozice týnejč blbky, v oknech sloužící na design v prostoru, nechápeme 90% vystavených děl, procházíme místnosti příliš rychle, pleteme si elektroměr s vystaveným médiem a ještě se chceme nechat vyfotit u autora, kterej fotí čistě jen neživý věci, třeba helmy na pekáče. Po trapasu, kterej jsme se snažily spasit rádoby inteligentním rozhovorem na téma fotografie moderní doby hledáme bar. Stačí jedinej vzájemnej pohled a  víme, že jestli okamžitě nenajdem flašku plnou vína, minimálně z jedné z nás se stane Grand Mal dénsr. Odcházíme z přemíry kultury, vydejchanýho vzduchu a intelektualismu nakrmit vandl.

Na náměstí končí jarmark a jedinej, kdo to ještě na stánku nezabalil je stánkař s ovčím sýrem. Dávíme se ovčíma nitěma a v duchu si představuju, jaký by to bylo zakusovat pořádnou flákotu. Jede se do restaurace na pořádnou večeři.

Večer plný nečekaných posunů priorit. Báječnej večer s přáteli plnej smíchu, jídla a pití, daleko od všech intelektuálních nástrah velkoměsta. Jednoduchej krásnej život, kdy člověku najednou nevadí, že mu narostl pupek, zarostly mu dírky v uších a nepozná smysl autorova díla.

Jsme jenom lidi a jsme přesně tam, kde máme být.
Hezkou neděli všem.

Zatr Sakr Mamma Rauš

1 komentář u „Vypusťte Krakena“

  1. Já toto znám z doby, kdy jsem jen pracoval a chodil domů. Následně jsem si připadal jak totální antisocial a kluby mi příšly jak z jiné dimenze.. 😀

Napsat komentář