Závod, co má koule

„Pojedeme si zaběhat na Šumavu, co tomu říkáš?“…otázal se Milan, pár dní po našem seznámení. „Tak jo“ odpověděla jsem se stejnou lehkostí a bez přemýšlení jako Forrest Gump, když mu Bubba nabídl spolupráci při podnikání s krevetami (Forrest měl IQ 75, já se svojí o něco větší inteligencí měla zapojit svůj pud sebezáchovy!). Zaregistrovala jsem se na stránkách onoho závodu a bombardovala pořadatele emailem, abychom měli s Milanem startovní čísla u sebe, abychom běželi ve stejné startovní vlně (myslím, že pořadatel litoval, že uveřejnil svůj email, byla jsem hodně neodbytná). Myšlenka, že poběžím bez Milanovi pomoci 10 km vojenským prostorem s 15 překážkami, brodím se v blátě, padám z lana a podobně mně nedělala dobře.

Získané trofeje / (c) Jitka Bendová pro Maxwelle.eu
Získané trofeje / (c) Jitka Bendová pro Maxwelle.eu

 

Závod se běžel v sobotu, ve vojenském prostoru Boletice v Černé v Pošumaví. Do této doby jsem chodívala běhat tak 7 km v okolí mého bydliště, na pohodu, kochajíce se přírodou a zpěvem ptáků. „Hlavně si vezmi nějaké staré hadry a boty, které potom stejně vyhodíš“ řekla má drahá polovička a od té doby jsem sjížděla na FB stránky pořadatele, který dělal hrozné drahoty s uveřejňováním překážek, které na trati budou. 5 metrů dlouhé lano, vyšplhat, zazvonit nahoře na zvoneček a šup dolů…haha, hystericky se směju u počítače, když vidím první odhalenou překážku. Přepínám okno na stránky pohřební služby, paráda, zinková rakev stojí cca 26.tis.Kč, na tu se mi příbuzní snad složí!

A je odstartováno! Vypálila jsem z kopečka jako postřelený divočák. Běželo se mi celkem dobře, mé pravidelné domácí tréninky byly konečně zúročeny, překážky nebyly až tak strašné, jak se prezentovalo na webu. Cestou potkáváme pár nabušenců, kterým praskají rukávy na tričkách pod objemem svalů. Odpadávají do příkopu, lapají po dechu….no jo hoši, nejenom v posilovně dělá trénink mistry povídám jim a s lehkostí laně je předbíháme. Svalnatá monstra mají ale výhodu při ručkování na lešenářských trubkách a na šplhu na laně. Zde trochu potupně vykonám 20 trestných kliků a běží se dál. Milan loví z kapsičky u trenek energetický gel a pumpuje to do mě, krok ladné laně se mění na styl tryskomyš. Oceňuji jeho péči, všude na mě čeká, zvedá nožičku, přidrží ručičku, na šikmé stěně mě katapultuje do výšky a já ani nevím, jak jsem se ocitla na druhé straně…je to miláček, gentleman, toho si nechám! Všechno dobře dopadlo, čas naměřený čipem na ruce ukazoval velmi solidní výkon a mi jsme vyrazili směr Český Krumlov, kde pokračoval náš první krásný víkendový pobyt.

Nabuzená tímto výkonem jsem se nechala ukecat kamarády a týden před startem jsem se přihlásila na pověstné závody Spartan Super Race do Bořetic. 13 km + 20 překážek. Poběžím sama, Milan má jiný program. Ráno se v koupelně češu, zaplétám francouzský cop, dělám lehký make-up a řídím se heslem mého mladšího 18-ti letého syna „Není důležité jak běžíš, ale jak vypadáš!“ No co, Gábina Soukalová taky při závodech používá make-up, tak proč bych nemohla i já vypadat dobře!

Musím říct, že Šumava byla oproti Spartanovi procházka růžovým sadem. Přibližně po 1,5 km nás nahnali do smradlavé, černé, husté, ledové a příšerně zapáchající stoky, která mně byla místy až po krk a v té jsme se brodili cca 800 metrů. V jeden moment mi ten humus začal stoupat až k puse, s mou výškou 163 cm jsem byla dost znevýhodněná. Zezadu mě čaply paže neznámého chlapa, který mě nadzvedl a kousek blátivého koridoru se mnou takto absolvoval. Pánbůh mu to oplať na dětech, pokud jich nemá už 10. Pro některé touto překážkou závody skončily, neboť v té husté břečce ztratili boty a tím se nenávratně rozplynul jejich sen o krásné medaily za účast v sebevražedném klání. Ze stoky vylézám absolutně vysílená. Aha, další překážka, vidím zablácený kopeček a za kopečkem hlasité žbluňkání a nadávání…zkouším se na kluzký, blátem pokrytý a hladký kopeček vyškrábat. Nejde to. No nic, zkouším jinou taktiku a házím psí oči po pánském osazenstvu závodů, kterých je většina, jestli někdo natáhne ruku a pomůže mi. Nezabralo to. Nedivím se, ze stoky smrdím jak psí kšíry, můj outfit není zrovna ready a sexy a mé blond melírované vlasy ve francouzském copu vypadají, jak konec mopu po vytření hodně exponovaného hospodského sálu. Zbývá poslední možnost, vybírám si takticky kraj kopečku, kde je bahna nejméně a zasekávám svoje rudě nalakované gelové nehty do hlíny. Hahá pánové, tady jsem zase na koni já!!! Vy nemáte dlouhé nehty. A už sklouzávám dolů z kopečku do blátivé louže, u které stojí hromada čumilů, neboť tato překážka je divácky velice atraktivní. Jasně, to je hrozná sranda koukat na to, jak se vynoříte z louže jak totální dobytek a černou smradlavou vrstvu ze stoky překrýváte další vrstvou z bláta. Mám, co jsem chtěla, běžíme dál.

Deru se odpadní stokou / (c) Jitka Bendová pro Maxwelle.eu
Deru se odpadní stokou / (c) Jitka Bendová pro Maxwelle.eu

Jelikož v elasťákách, ve kterých běžím, je jen malinká kapsička na zadku, řešila jsem celé 3 dny před závodem problém, kam si narvu energetické gely. Úkol zněl jasně, aby přežily bláto a mokro, nevypadly po cestě, aby mně dodaly chybějící energii po pár kilometrech. Kapsička byla příliš malá, tak jsem vygooglila, že existují i tablety. Paráda, ty se do kapsičky vlezou, jsou hermeticky uzavřené a dostatečně nabudí. Leč jsem netušila, co se mnou provedou, když je vložím do vyschlé pusy, neboť jsem po trase neměla přísun tekutin. Parááááááda, takže nejen že vypadám jako Jožin z bažin, ale ještě k tomu Jožin se slintavkou. Slintám jako bernardýn, tableta se ne a ne rozpustit v ústech a jak lapám po dechu a u toho se snažím cucat tabletu, tak mi zaskakuje někam do krku a já se dusím…vykulím oči jako v posledním tažení, zrudnu ještě víc než doposud a kolem mě probíhá chlap s bojovným pokřikem „Aroooooo…..aroooo“ (pokřik typický pro tento závod). Zuřivě gestikuluju a ukazuju na svůj zablácený ksicht, chlap pochopí a uštědří mi pořádnou herdu do zad. Žiju a běží se dál.

Za nezvládnutou překážku v tomto klání bylo 30 angličáků. Nevěděla jsem co je angličák, v autě po cestě mně to kamarádi vysvětlili. „To je klik s výskokem Jitko, doufám, že jsi trénovala kliky, jinak to nedáš“ pravil Lukyn, který mě do této šílenosti zlanařil se slovy „ Dala jsi Armyruna, dáš i Spartana!“

A máme tady poslední překážku před cílem, plazení pod hodně nízko posazeným ostnatým drátem. V tom fofru zahlédnu chomáče vlasů a cáry textilu zamotané do ostnáče. Paráda! Chvilku se plazím stylem „Meresjev“, zachytávám se tričkem o dráty. Svůj styl přehodnocuji, když vidím, jak většina spolusoupotníků koulí sudy, což je o hodně rychlejší jak meresjev. Dám se do koulení, kopu lidi do hlavy, já jsem kopána do hlavy, šíleně se mi motá hlava…konečně, konec válečné vietnamské zóny, vstávám a můj krok (o běh se ani nepokouším) je silně nestabilní, motám se jak po kvalitní spářce. No co, vždyť jsem v Bořeticích, ve vinařském kraji a ještě k tomu v době burčáku, tady se to ztratí, říkám si a motám se do cíle, kde čekají lepé děvy v antických hábitech s vavřínovým věnečkem na hlavě a zavěšují mi medaily na krk.

S kamarády, kteří mě do toho navezli / (c) Jitka Bendová pro Maxwelle.eu
S kamarády, kteří mě do toho navezli / (c) Jitka Bendová pro Maxwelle.eu

V tento osudný den jsem dala 180 angličáků. Dala/nedala, byla jsem už tak vysílená a doslova ryla držkou v zemi při jejich vykonávání, že ani nevím, čemu se to mohlo podobat. 3 dny po závodech jsem se nemohla najíst, neudržela jsem v práci propisku, nemohla si utřít zadeček a tak by můj seznam činností mohl pokračovat na formát A4, co jsem všechno nemohla, jak jsem měla namožené svaly. I jízda šalinou byla pro mě nepřekonatelnou překážkou při vystupování po schodech. Řvala jsem bolestí, cestující nechápavě kroutili hlavami a já si následující dny v jízdním řádu vyselektovala pouze nízkopodlažní spoje, které zaručovaly bezbolestný přesun domů z práce, neboť jinam jsem nevytáhla paty.

Doma mně visí medaile, na památku mám krásné triko a čelenku se startovním číslem 5 143 a nezapomenutelné zážitky v srdci. Jak já tu druhou půlku, tu lepší půlku života, MILUJU!!!

S úsměvem jde všechno líp / (c) Jitka Bendová pro Maxwelle.eu
S úsměvem jde všechno líp / (c) Jitka Bendová pro Maxwelle.eu

 

 

 

 

Jsem obyčejná ženská, které je čtyřicet a rozhodla se, že tu druhou půlku života chce prožít naplno. Abych měla v domově důchodců na co vzpomínat :-)

Napsat komentář